fbpx

Když cestujete sami, máte hodně času přemýšlet. Nemám tušení nad čím přemýšlí ostatní, ale můžu vám říct, nad čím přemýšlím já. Už od samého začátku přemýšlím nad cestováním samotným. Jak už asi všichni víte, prvních pět týdnů jsem byl z celé jihovýchodní Asie zklamaný. Pohyboval jsem se z města do města. Od hostelu k hostelu. Na místě zůstával většinou jen jednu, dvě noci.

Jak to probíhalo? Přijel jsem odpoledne do města. Přes booking.com jsem si našel hostel s dobrým hodnocením. Ubytoval se a šel sehnat něco k jídlu. Večer jsem šel většinou brzo spát nebo se poflakoval po městě a občas si koupil plechovku piva.

Devatenáctiletá Ruska se kterou jsem si domluvil focení ve vietnamském městě Nha Trang.

Když byla energie, snažil jsem se najít nějaký klub. Zažil jsem tady několik super mejdanů. Přijdu sám do baru. Objednám pivo, trapně se pohubuju do rytmu hudby, která mi trhá uši a tajně doufám, že než to pivo dopiju, začnu se s někým bavit. Neděje se. Objednávám další pivo …. a další….a další…jsem unavenej, ožralej, znuděnej a nasranej. Odcházím domů. Druhej den se probouzím s kocovinou a připadám si jako úplnej kokot.

Tyhle hostelovské parties skutečně nejsou nic pro mě. I po pěti pivech bych si raději prostřelil hlavu, než abych tu hudbu musel poslouchat dál. Očividně to na mně jde docela poznat. Viva la Ankali.

Čím více turistů mám kolem sebe, tím víc osamocený se cítím. Když v hostelu potkám turisty tři. Bavím se se všema. Když jich tam potkám sto, nebavím se ani s jedním.

Výhled ze střechy hostelu v Ho Chi Minově městě.

Druhý den jsem se vydal na místa, která jsem den předtím vygoogloval. Zaplatím vstup, zaplatím parking za motorku, proderu se davem turistů na místo, většinou ani nevytahuju foťák a celej znechucenej jdu co nejrychleji zpět k motorce. Asiati komerčně znásilňujou vlastní krajinu. Dojí peníze z každého vodopádu nebo malé jeskyně. Dost často bez toho, aby za to nabídli nějakou protislužbu, posbírali všude se povalující PET lahve a trochu se o to místo postarali.

Ha Long Bay be like…

Jsem turista, co nemá rád turisty a už vůbec ne turistická místa.

Prvních pět týdnů se mi nepovedlo dostat se z nich pryč. Na turistických místech ve vás ve většině případů vidí jen chodící peněženku. Ochotně vám nabízí své služby za několikanásobek běžné ceny.

Obyvák. Betonová podlaha, jeden stůl, pár dřevěných židliček, televize a…. a nic víc.

Jihovýchodní Asie je pro turisty začátečníky. Můžete přiletět na letiště, koupit si SIM kartu s neomezeným internetem, objednat si  auto přes aplikaci UBER, nechat se odvézt do hotelu, ráno si na recepci objednat výlet s lokální cestovní agenturou, která pro vás přijede druhej den před hotel a bude vás celej den vodit za ručičku.

Víc než třista kilometrů silnic jako je tato. Doprava, doleva, nahoru, dolů.

Když se mi po pěti týdnech povedlo dostat se konečně z dosahu masového turismu do hor severního Vietnamu, pocítil jsem novej pocit. Lidi si zde půjčujou motorky aby si na nich projeli 300 km dlouhej horskej okruh. Po cestě okukujou životy lokálů a někteří, jako třeba já, se snaží dostat tam, kam ruka turismu zatím nedosáhla.

Bambusové bongo naplněné vodou. Jeden tabákovej prásk a už se z té země nezvedneš.

V reálu to vypadá třeba tak, že na motorce odbočíte z hlavní cesty do vesnice a projíždíte jí tak dlouho, než dojedete před dveře posledního domu.

Zaparkuj to tady kámo a pojď se s náma najebať.

Vjedete těm lidem pomalu do obyváku a oni, místo aby vás vyhnali pryč, začnou většinou s lahví domácí rýžové pálenky v ruce mávat ať se neotáčíte a jdete k nim na návštěvu.

To, že jsi přijel na motorce a desetkrát jsi nám řekl, že ten panák nechceš, jsou poslední dvě věci na světě, které nás aktuálně zajímaj.

Představuji si situaci, kdy u mých rodičů na vesnici před barákem přijede na skútru Asiat, černoch nebo nedejbože muslim a začne si se zájmem fotit náš dům. Netrvalo by dlouho a někdo by zavolal policii. 

Když jsem vstoupil do místnosti, tenhle chlápek spal v rohu na posteli. Jeho syn ho však vzbudil, aby mě pozdravil a přisedl si k nám.

Ono je to možná fajn, když se vám to stane jednou za rok. Takhle turismus ale nefunguje. Co se letos stane jednou za rok, příští rok se stane desetkrát. A pak už si na tom kopci za barákem, kde jste od mala chodili pozorovat západy slunce úplně sami, možná nebude kam sednout.

Není život jako život. Ten můj a ten jejich se nedá srovnat.

Lidi za vidinou zisku pomalu prodávají vlastní soukromí a klid. Turismus je však často jednosměrný lístek. Lidé ze západu jezdí rozhazovat prachy do Thajska, Kambodži i Vietnamu. Kupujou si drahé večeře, nechávaj si masírovat nohy, péra i ega.

Spousta těch, kteří jsou na Západě považováni za naprostý průměr společnosti, jezdí do Asie dělat ramena a mafiánská gesta. Peníze zde často znamenají moc. Koupit si můžete ženu, ostrov nebo přízeň policajta.

Jak se při vašich cestách chováte, záleží především na vás.

Author

1 Comment

  1. Martine, zajimavej pohled na vec a musim rict, ze me hodne blizkej.

Write A Comment