fbpx

Jsem v Bangkoku. Sám. Sedím v baru hostelu, který jsem si ještě před odletem zarezervoval přes Booking.com. Piju první pivo a zrovna přemejšlím nad tím, jak to tady sám šest týdnů zvládnu. Jsem v jádru dost společenskej člověk. Okolí hostelu jsem dneska prošel 4x dokola. Krom turisty přeplněné ulice a okolních ulic, ve kterých pro změnu nebylo k vidění vůbec nic, jsem nic neobjevil. Koupil jsem si za 65 Kč žabky. Za 50 Kč se ostříhal na zmrda (3 mm brácho). Za dalších 50 kč si dal průměrný Pad Thai a hlavně jsem stihl přijít na to, že když cestuju sám, musím všechno taky sám platit. Ať už je to pokoj, nebo třeba taxík. Když už jsme u toho pokoje – pronajmout si vlastní je sice fajn, ale těžko se v něm s někým seznámíte.

Najednou ke mne příchází mladej thajec.

  • On: „How old are you, sir?“
  • Já: „And you?“
  • On: „No, you tell me first.“
  • Já: „Twenty nine. Tomorrow.“
  • On: „Oh, tomorrow is in 10 minutes. Happy Birthday tooo yooou…“ začal s úsměvem zpívat

O 15 minut později, jakmile se přehoupla půlnoc, donesl mi s úsměvem na stůl malej dortík. „I bought you a cake, sir. Happy Birthday.“

Tohle je poslední fotka dvacetiosmiletého Martina. Pořízena v Bangkoku.

Když jsem si bookoval letenky, říkal jsem si, že se na šest týdnů zakempím někde na baráčku u moře a budu na dálku pracovat. Nakonec jsem celej plán převrátil vidlema naruby a teď mám v plánu projet krom části Thajska, také Kambodžu a hlavně Vietnam. Neptejte se mne proč. Plánování výletů mi nikdy moc nešlo. Na to jsem příliš línej studovat veškeré podklady.

Chceš oblek? Chceš masáž? Chceš někam hodit? Nechceš? Tak proč tady kurva seš.

Že to pro mne bude těžké, jsem věděl hned. Ti, kteří mne znají delší dobu, ví, že rád chodím hlavou proti zdi. Ostatně, rozjíždět vlastní brand mi taky nikdo nedoporučoval.

Autíčka. Vozítka. Tuk tuky. Nanuky. Na to vše v Thajsku narazíte.

Jsem zvědavej, za jak dlouho se rozkoukám. Teď jsem ještě trošku rozhozenej. Mám pocit, že pořád něco musím – něco vidět, někam jet, něco začít.  Asi je to pochopitelný. Nejsem tady ani 24 hodin. Zároveň tu ale nenacházím nic, co by mne vyloženě zaskočilo. Na rozvojové země jsem zvyklej z Brazílie, Arménie, Gruzie nebo Kyrgyzstánu.

Tohle není Bangkok. Tohle je Dubaj. Sterilní čisto. Uměle vytvořený luxus.

Postupem času budu muset přijít na triky, jak se začit bavit s lidma, který vůbec neznám.  Ono to ve výsledku nebude asi ani nijak složitý, pravděpodobně bude stačit prostě přijít za někým, kdo je sám, a zeptat se ho:

„Hi. Are you alone? Can I join you?“

Kdyby to udělal aspoň jeden z těch 4 lidí, kteří tady v baru sedí každej u jednoho stolu, možná bychom každej neseděli u jednoho stolu.

Update: Udělal to jeden černoch. Posledních 40 minut úspěšně vykecává s holkou, se kterou jsem měl pár minut před ním v plánu vykecávat já. Aspoň mne ujistil v tom, že tu byla skutečně sama a popíjením pivka sama u stolu vlastně celou dobu vysílala signál „Nudím se. Přisedněte si někdo.“

Nejde o to, jestli byla pěkná, škaredá, černá, bílá, fialová, vysoká, tlustá nebo hubená. Jde o to, že si chtěla stejně jako já  s někým povídat.

Myslím, že za prvních 24 hodin to byla dostačující lekce. Zítra v prozkoumávání nejen mezilidských vztahů budu pokračovat.

Je půl jedné ráno. Jdu spát. Dobrou noc.

PS: Záměrně píšu tenhle blogovej post trošku negativně. Respektive né negativně, ale tak, jak to je. Žádnej pozlacenej fancy shit. Jel jsem tady proto, protože jsem chtěl zjistit, jaký to je, bejt 6 týdnů sám. A když to nebude růžový, tak to napíšu černě.

Author

1 Comment

Write A Comment